Výslovnost americké angličtiny – střední samohlásky

V tomto pokračování se blíže podíváme na skupinku tří samohlásek ɚ  ə  ɑ, pro které se používá označení střední samohlásky (central vowels).

Jak název napovídá, je poloha jazyka a rtů při vyslovování středních samohlásek někde v půli cesty mezi předními a zadními samohláskami, o kterých jsme hovořili v předcházejících částech. Rty tedy nejsou roztažené do šířky (přední samohlásky) ani zaokrouhlené (zadní samohlásky), ale jsou někde uprostřed mezi oběma těmito polohami.

Poloha jazyka: U předních samohlásek je jazyk v ústech posunutý dopředu, u zadních je naproti tomu zasunutý dozadu. U středních samohlásek je jazyk položený někde uprostřed. Jak si ale ukážeme, u samohlásky ɚ je poloha jazyka trochu komplikovanější.

Opět platí, že když postupujeme v tabulce svrchu dolů, ústa se postupně stále více otevírají.

Přehled jednotlivých samohlásek

ɚ      V jazyku je napětí – jeho špička je prohnutá dovrchu a tlačí jazyk dozadu, takže se nedotýká předních zubů. Prostřední část jazyka je zvednutá. Ústa jsou velmi málo otevřená, rty jsou pouze mírně zaokrouhlené (zdaleka ne tolik jako u zadních samohlásek). Jedná se o dlouhou samohlásku, kterou v americké angličtině najdeme např. ve slovech: fur, learn, work, her, bird, journey.

ə, ʌ   Možná nás trochu překvapí, že ve videu jsou oba dva tyto znaky spojeny dohromady, protože mají označovat stejnou samohlásku (ə je považováno za oslabenou nepřízvučnou variantu – např. ve slově about /əˈbɑʊt/, ʌ  za variantu objevující se ve slabikách, na kterých je položený důraz – např. ve slově cup /kʌp/). Je to krátká, uvolněná samohláska. Ústa jsou o trochu více otevřená než v případě ɚ. Kromě výše uvedených se s ní setkáme např. ve slovech: love, does, the.

ɑ      Dlouhá, uvolněná samohláska, ústa jsou doširoka otevřená. Jazyk je v ústech položený nízko, jeho špička se dotýká spodních předních zubů. V americké angličtině se může vyskytovat např. ve slovech: pot, lock, stop, watch, water, father. Není to ovšem zase tak jednoznačné, protože americká výslovnost těchto slov se může pohybovat někde mezi ɑ a ɔ. Např. pro slova wash, watch nebo coffee je možné standardně používat obě varianty, u ostatních slov pak může hodně záležet na regionálních dialektech.

V dalším videu si můžete procvičit správnou výslovnost středních samohlásek. K dispozici je několik cvičení na rozpoznání pozice rtů, otevřenosti úst a jejich napětí či uvolněnosti. Poté je připojeno několik poznámek k poněkud neobvykle znějící samohlásce ɚ.

Jedná se vlastně o samohlásku ə, která je zabarvená souhláskou r (tzv. r-colored schwa). Ve většině existujících jazyků bychom takovýto neobvyklý zvuk hledali marně. Navzdory tomu se však kupodivu vyskytuje zrovna ve dvou nejpoužívanějších jazycích na světě: v americké angličtině a čínštině! A abychom byli upřímní, tak jej vlastně vyslovují i někteří Češi, kteří neumějí správně vyslovit české r. Je to jako bychom chtěli vyslovit r, ale nedotkneme se při tom špičkou jazyka horního patra a posuneme jazyk trochu více dozadu do úst.

Před samohláskou ɚ se mohou v americké angličtině vyskytovat i některé další samohlásky. Poměrně často se můžeme setkat s kombinacemi iɚ  ɪɚ  ɛɚ  ɑɚ  ʊɚ  ɔɚ (např. ve slovech hear, hair, car, sure, war). S pomocí videa si můžete natrénovat, jak z jednotlivých samohlásek správně „sklouznout“ do hlásky ɚ.

V britské angličtině je to trochu jinak…

V britské angličtině se s možná trochu nelibě znějícím zvukem ɚ nesetkáme. Souhláska r se zde vyslovuje pouze tehdy, pokud po ní následuje samohláska (jako např. ve slovech run, bedroom). Platí to i v případě, že se r nachází na konci slova a samohláska se objevuje na začátku příštího slova (např. ve spojení far away). Ve všech ostatních případech r nevyslovíme (např. ve slovech fur, learn apod.).

Trochu nezvyklým dojmem působí, že jsou ve videu sloučeny dohromady znaky ə a ʌ, které se údajně mají lišit pouze tím, že v prvním případě jedná o nepřízvučnou a v druhém o přízvučnou verzi stejné samohlásky. V britských slovnících bychom se pravděpodobně s podobným zařazením nesetkali.

Jedním z velmi zřetelných rozdílů mezi americkou a britskou angličtinou je používání dlouhých samohlásek ɑ nebo ɔ namísto krátké samohlásky ɒ. Tam, kde bychom se v britské angličtině setkali s krátkou samohláskou ɒ, najdeme v americké angličtině ve většině případů dlouhou samohlásku ɑ (např. ve slovech pot, lock, stop), méně často pak s dlouhou samohláskou ɔ (např. ve slově dog).

Další články ze stejného seriálu:

Kurz výslovnosti americké angličtiny