První část seriálu je věnovaná základnímu přehledu samohlásek, se kterými se můžeme setkat v americké angličtině.V češtině není na rozdíl od angličtiny systém samohlásek nijak zvlášť složitý. Setkáme se zde s pěti krátkými samohláskami a e i o u, kterým odpovídá pět dlouhých samohlásek á é í ó ú. Kromě toho se většinou uvádějí tři dvojhlásky au eu ou.
V angličtině
nám budou komplikovat situaci především samohlásky æ ə, které se v češtině běžně nepoužívají. Speciálně v americké
angličtině navíc může být samohláska ə zabarvená do hlásky „r“ – budeme ji pak označovat znakem ɚ.
Při
našem výkladu budeme pracovat s následující tabulkou samohlásek:
Tento
systém samozřejmě není jediný možný, měl by nám sloužit především jako pomůcka
pro roztřídění samohlásek do několika skupin.
Již na první pohled je např. zřejmé, že jsou zde trochu nezvyklým
způsobem uvedené dvojhlásky. Jennifer považuje za dvojhlásky pouze aɪ aʊ ɔɪ, kdežto eɪ oʊ řadí mezi jednoduché samohlásky,
protože u nich není zase tolik zřetelný přechod mezi e-ɪ, respektive o-ʊ.
V úvodu
videa Jennifer říká, že pro samohlásky je typické, že jsou znělé (voiced), tzn., že při výdechu dochází ke kmitání hlasivek,
které můžeme zaznamenat, když si přiložíme ruku na hrdlo. Vzduchu, který vydechujeme
ústy, není kladena v cestě žádná větší překážka, jako je tomu u souhlásek.
Poté
nás seznamuje s důvody, proč jsou samohlásky v tabulce roztříděné do
několika skupin. Při vyslovování samohlásek mohou vstupovat do hry tyto faktory:
·
postavení rtů: mohou být
zaokrouhlené (např. ɔ), napjaté (i) nebo uvolněné (ə)
·
poloha jazyka: může být
vysoko (i), nízko (æ) nebo někde uprostřed (ə); podle toho hovoříme o tom, zda jsou
samohlásky zavřené (closed), otevřené (open) nebo středové (middle)
·
délka samohlásek: mohou být velmi
krátké (ɪ), ale mohou být i dlouhé (eɪ)
·
napětí úst: ústa mohou být
napjatá (i) nebo uvolněná (ɪ)
Poté
nám Jennifer postupně představuje 15 samohlásek, jak jsou uvedené v naší tabulce.
Pokud
postupujeme v tabulce odshora dolů, naše ústa se postupně stále více otvírají.
Např. při vyslovování samohlásky i jsou
ústa téměř zavřená, kdežto u samohlásky æ jsou již doširoka otevřená. Souvisí to s polohou jazyka, který se nachází
v prvním případě vysoko v ústech, zatímco v druhém případě je položený
nízko. Samohlásky, které jsou v tabulce nahoře, se proto označují jako high vowels, zatímco ty, které se
nacházejí v dolní části tabulky, jako low vowels.
Dále
je potřeba vysvětlit, proč jsou v tabulce tři sloupce. Do těchto skupin
jsou samohlásky rozdělené podle toho, jakým způsobem je při jejich vyslovování prohnutý
jazyk. V prvním sloupci se nacházejí tzv. přední samohlásky i ɪ eɪ ɛ æ (front
vowels) – při jejich výslovnosti je výše položená přední část jazyka.
Naproti tomu u zadních samohlásek u ʊ oʊ ɔ (back vowels) je výše položená zadní
část jazyka. Uprostřed mezi těmito dvěma skupinami jsou potom střední
samohlásky ɚ ə ɑ (central vowels).
Poslední
samostatnou skupinou uvedenou v tabulce jsou potom dvojhlásky (dipthongs): aɪ aʊ ɔɪ, tedy vlastně dvě samohlásky
spojené dohromady. Na závěr videa si máte možnost vyzkoušet několik cvičení na
rozpoznání délky samohlásek, jejich zaokrouhlenosti či pozice jazyka.
Rozdíly v britské
angličtině
V britských
slovnících se pravděpodobně nesetkáte se znakem ɚ, označujícím
samohlásku ə zabarvenou pomocí hlásky
„r“. Naopak se v nich však setkáte se samohláskou ɒ a dvojhláskami əʊ ɪə
eə ʊə, které jsou
specifické pro britskou angličtinu (více informací najdete v článku Přehledznaků pro zápis anglické výslovnosti). Rovněž si můžeme všimnout toho, že v tabulce
nejsou uváděné dlouhé podoby samohlásek iː ɛː ɑː uː ɔː. Největším
překvapením ale bude možná to, že zde schází znak ʌ, jak se používá např. pro zápis slova „cup“. Jennifer bere znak ʌ jenom jako o něco důraznější variantu samohlásky ə, a neuvádí jej proto samostatně.
Další články ze stejného seriálu:
Žádné komentáře:
Okomentovat